Poslední žert pana Milana K.?

Kostlivci minulosti, zdá se, pana Milana konečně dohnali. Hrozící zjištění o udavačské minulosti dost možná fatálně změní naše čtení mistrových děl, snad dokonce infiltruje školní osnovy a posune výklad některých jeho textů. Božský Kundera, ten, který se s grácií filozofa ohlíží za naší komunistickou minulostí, ten, který se izoluje od české kotlinky jako od čehosi provinciálně sešněrovaného. Zde byl zrozen, ale v civilizovaném světě dozrál a stal se periodickým čekatelem na Nobelovku. Odpor k české malosti, nebo útěk před svědomím? Celá začínající kauza má krom aspektu morálního ještě jeden důležitý dopad: konečně zmizí z Kunderova životopisu kaňka mytotvorby, kterou tam sám ukápl se stalinskou fundovaností.

Pro spoustu lidí dílo Milana Kundery začíná 60. léty, v lepším případě sešity Směšných lásek, v případě obvyklejším Žertem. Pro ty, kteří mají autora zafixovaného jako toho, kdo zmoudřele bilancuje se stalinismem na prahu osvícenější doby, možná případná udavačská minulost překvapí. Pro toho, kdo má v paměti Kunderovu hvězdnou kariéru v pozdním stalinismu, státní ocenění, horoucí verše o Julkovi Fučíkovi a přesvědčené útoky proti emigrantům, však jen sotva. Nelze paušálně tvrdit, že každý, kdo psal socrealistické veršovánky, byl nutně udavačem. Nicméně u mladíka přesvědčeného o bolševické pravdě a světě démonických škůdců takový skutek překvapí mnohem méně než od vyžehlené tváře povýšeného romanopisce pro celý svět. Z mého pohledu na osobu Milana Kundery vrhá nelichotivé světlo mnohem spíše úporná snaha svou zářivou kariéru v 50. letech ze svého CV vyretušovat než to, že do dobového koloritu boje proti "nepříteli" přidal svůj malý kousek. Pro západní svět se Milan Kundera jako spisovatel narodil v 60. letech... Bohužel, nám, opomíjeným a pohrdlivě přehlíženým krajanům, tu nechal smradlavý ocásek z let padesátých, zřejmě smradlavější, než se obecně soudilo. A poperte se s tím.

Celá kunderovsko-práskačská šaráda má v sobě něco pro Čechy typického. Neumíme se s vlastní minulostí vyrovnat. Neumíme ji vnímat, jak počátkem 90. let geniálně napsal literární vědec Vladimír Macura "jako skalpel obrácený proti vlastnímu tělu". Retušujeme, nebo hystericky pokřikujeme. I ti, které bereme jako kulturní autority, zcela postrádají odvahu přiznat: "Ano, byl jsem to já a pouhým mladím se to bohužel omlouvat nedá." Jakoby se debata o jejich stalinských postojích měla stát okamžitě veřejným kamenováním.  Vzniká tak silný mýtus, že doznat se k spoluúčasti na utopii 50. let je polití se smrdutým blátem, zašlapání svého jména, neodčinitelný zločin. Ochota s smířit se s minulostí, uvážit ji a napomoci tomu, aby se neopakovala, končí zbytečným démonizováním, nechtěně svazáckými projevy anti-komunismu a naprostým pošlapáním jakékoli snahy poúnorové události pochopit, ne odsoudit do horoucích pekel jako politovánihodný přehmat dějin. Pokud se Kunderovo provinění prokáže, šance na  veřejné střízlivé zhodnocení jeho působení v letech padesátých spadnou na minimum. Jedna věc je veršovat, řečnit a dramatizovat, druhá udávat... naš přísný a neodpouštějící dav spravedlivých to rád dává hříšníkům pocítit.

Milan Kundera už nám zřejmě s obracením skalpelu osobně tedy moc nepomůže. Izolovaný a arogantně působící Francouz s českými kořeny definitivně ztrátí pro našince veškerý morální kredit a poslouží jako další palivo do kotle antibolševického hněvu (a asi bude hořet lépe než Nohavica). Můžeme být jen rádi, že Roland Barthes vyhlásil smrt autora a Kunderovy výtečné prózy tak můžeme číst i nadále pro jejich kvalitu. Na tom, jak se česká literatura i společnost vyrovná s kauzou Kundera do jisté míry závisí i další vývoj našeho postoje k traumatické minulosti. Zvítězí hysterie, nebo konečně věcnost? Chci zůstat naivní...

-